Kostas Zerdaloglu před premiérou Krále Leara vyrazí čerpat energii do hor

Král Lear bude nepochybně jedna z vašich největších hereckých příležitostí…

V tomto případě cituji to, co používám na jevišti: „Ubližuješ mi, když mě zdviháš z hrobu.“ A to je odpověď na všechno.

Setkal jste se už s něčím podobným, jako je právě tato Shakespearova mistrovská hra?

Shakespearů jsem dělal dost, zejména s Josefem Janíkem v Divadle Petra Bezruče, kde jsem působil přes dvacet let. S panem Černínem jsme v Opavě připravili celou shakespearovskou sezónu. Musím také zmínit pražského Othella v překladu Martina Hilského. Zrovna v době, kdy dohrával tutéž hru Boris Rösner v Národním, tak jsme s ní přišli my v divadle Pavla Trávníčka.

Co pro vás znamená objevit se na jevišti v roli Krále Leara?

Nic většího v herecké kariéře už není, tady je konec. Odpovídá to i věku. Mohl bych uzavřít svou kariéru a věnovat se „prvoplánovým postavám“.

Jak k tomu došlo, že se ve Slezském divadle v Opavě Kostas Zerdaloglu dočkal tak úžasné herecké příležitosti?

Kdysi mi Krále Leara nabízel šéf Zdeněk Černín k šedesátinám, ale poté odešel. A pak mě nynější šéf postavil před stejnou situaci. Říkal jsem, že si nejsem jistý. Zajímaly mě podmínky a k mému potěšení mi nabídli, že budu mít půl roku na přípravu. Samotné zkoušení ale trvalo pouze měsíc, což není mnoho. Nejde o mne, ale o ostatní. Ve hře jsou další velké figury rovnocenné Learovi. To není vůbec žádná sranda, aby Lear fungoval jako celek.

Král Lear je herecky velmi náročná postava, jak ji vnímáte vy?

Není to jenom o herecké vyspělosti, ale také o zralosti životní. Člověk konfrontuje sám sebe s touto figurou. Mám něco podobného doma, dvě dcery a syna. Akorát že král Lear zapomene na to, že je státník, když rozděluje. Jeho jediné špatné rozhodnutí napáchalo peklo. A těch mrtvol kolem…

Jste příznivcem velké herecké generace, která prošla slavným Actors Studiem, jako třeba Al Pacino nebo Dustin Hoffmann. Takové osobnosti měly pro svůj herecký výkon vždy mnoho času na přípravu. Co vše musíte pro roli Krále Leara obsáhnout vy?

K větším rolím potřebuji maximální informovanost. Vytáhnul jsem si všechny studie a překlady. Bejblíka, Saudka… Musím mít všechno vedle sebe. Nemám rád vnější divadlo. Když vidím experiment, tak už mi naskakuje husí kůže, technika jde dopředu na úkor lidského vědomí, které je nezúčastněné. Lidské vztahy jsou spíše povrchní. Jsem vyznavačem vnitřního divadla. Proto mám rád třeba ostravskou Komorní scénu Arénu, kde se hraje vnitřní divadlo. Jsem rád, že tímto způsobem na divadle třeba režíruje Ivan Krejčí.

Jak to, že spolu už nespolupracujete?

Nebyl na to čas. Pracovní vytížení v Opavě je velké, navíc teď korunované přípravou na Krále Leara. Všechno jsem odmítnul, i filmování. Mám totiž pocit, že Leara nejde obsáhnout. Čím více se do něj zahloubávám, tím více zjišťuji, že jej nejde naplnit. Můžeme se o to jenom poctivě pokusit, zkusit to rozluštit. S režisérem Michalem Burešem se třeba rozhodujeme, kde dát důraz, aby repliky nedostaly třeba úplně jiný význam. Je přístupný, což má výhodu. Michal Bureš mě například nechal stavět některé scény, dal mi svobodu. Říkal: Udělej si to podle sebe.

Scénu pro novou inscenaci Krále Leara dělá Marta Roszkopfová, dvorní scénografka Josefa Janíka…

Doporučil jsem ji, protože se mnou mnohokrát spolupracovala. Je to výtvarná bohyně, strašně dobrá a myslím si, že hodně nedoceněná, přitom patří k absolutním hvězdám.

Viděl jste nějaké jiné zpracování Krále Leara?

Ne, Krále Leara jsem neviděl. Ale všimnul jsem si, že jej teď připravuje jako film Al Pacino s Michaelem Radfordem. Už dříve natočili Kupce Benátského. Má pronikavé, ďábelské oči a pokud se to povede, tak bude božské.

Premiéra opavského Krále Leara je v neděli. Co ještě budete dělat pro to, abyste nabral sílu?

Leara mám pořád v sobě, žiju v něm a je ze mě blázen. Vůbec ho nemůžu vypustit z hlavy. V neděli vyrazím do hor, doufám, že bude pěkně. Budu tam sám a v klidu si projdu celého Krále Leara, jako film v hlavě. Text si pro jistotu vezmu s sebou, kdyby náhodou vypadlo slovíčko, tak abych neztratil návaznost.

Jaký je pro vás rozdíl mezi dvěma současnými překladateli Shakespeara Jiřím Joskem a Martinem Hilským?

Oba jsou dobří. Malý příklad detailu. Jeden uvádí: Jsou tvoje slzy pravé? A druhý zase: Jsou tvoje slzy mokré? Což je úžasné, najednou je to ta pecka do hlavy. Také Josek má své silné stránky. Kdybych měl někdy dělat Joska, tak bych si zvolil jeho překlad Romea a Julie.

Můžete na závěr prozradit, jestli jste měl poslední dobou nějaký zajímavý divácký zážitek?

Naposledy jsem viděl Strýčka Váňu v Divadle Petra Bezruče a líbil se mi, hodně.  Jenom jedinou výtku bych uvedl – nabídnul perfektní režijní nápady, ale kdyby se staly mimovolně, bylo by to lepší. Kdyby plynuly mimochodem, tak, aby za tím vším nečouhal režisér. Stejně jako říkal Evald Schorm: Režisér nesmí být vidět, musí to vypadat tak, že to vymyslel herec.