Legenda české opery Soňa Červená vyprávěla zaplněné Fiducii o své životní pouti

Z  ostře řezané tváře legendární zpěvačky, která Ostravu navštívila u příležitosti Roku české hudby 2014, čišelo cosi mladistvého. Bohatý úsměv, rychlé pohyby paží, jež se s lehkostí zvedaly do vzduchu, aby vykroužily to, co právě doznělo v ústech… Pěvkyně se nejprve podivila, že přišlo tolik lidí (místnost byla zcela zaplněna) a byla skutečně potěšena.

„Začalo to u Voskovce a Wericha,“ svěřila se hned po několika úvodních větách ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila, který setkání moderoval. Také díky jeho nenucenému a zasvěcenému průvodnímu slovu provázela celý večer pohodová, vlídná a lehce nostalgická atmosféra.

Soňa Červená od začátku toužila být operní pěvkyní, ale Voskovec a Werich hledali mladou zpěvačku a herečku pro svůj Divotvorný hrnec. Odhodlala se tedy ke konkurzu, který přes trapný okamžik, kdy zaslechla, jak Voskovec potichu říká Werichovi: „To je Káča“, vyhrála. Přesto ji to táhlo k opeře. Své první operní angažmá získala v Brně, kde vydržela sedm let. Další její štací byl východní Berlín…

Paní Soňa Červená vypráví dál a dál, stručně, věcně, vtipně. Bez patosu a frází, přesto poutavě.

„Mám se takhle šířit?“ táže se skromně v jeden okamžik užaslá paní Soňa Červená, jako by jí bylo trapné zacházet do podrobností svého zajímavého a obdivuhodného života. Publikum se opět rozesměje, lačně přitakává a pak se vpíjí do hudební ukázky, kterou pěvkyně vybírá – je jí Monteverdiho Orfeo. Úchvatný hlas!

Řeč je dále o její slavné roli Carmen, kterou s obrovským úspěchem zpívala nesčetněkrát. S velkou empatií zavzpomínala na kulturní ovzduší poválečného Berlína: „Tam se neschůzovalo, nechodilo se na prvního máje do průvodu, tam se dělal jen kumšt. Důležité bylo mít hlas a stát na jevišti. Nemuseli jste mít žádnou legitimaci.“

„Já vás tu operu naučím zpívat česky,“ vzpomínala Soňa Červená na provedení Janáčkovy Její pastorkyně v San Francisku, kde strávila v angažmá jedenáct let. A taky to Američany naučila. „Nebyl tam jediný Čech“, připomněla. Od té chvíle prováděli Janáčka v San Francisku v češtině.

Její vztah k mateřskému jazyku je obdivuhodný. Hned vzápětí se pustí do komické hádky s šéfem Národního divadla moravskoslezského Jiřím Nekvasilem o pořadí češtiny jako světového operního jazyka: „Italština, franština, němčina, čeština! Před ruštinou je!“, hádá se půvabně.

Účinkovala v Bayreuthu, kde poznala dirigenta Wielanda Wagnera, vnuka slavného skladatele. Spolupracovala s Karlem Ančerlem, Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem, Lou Reedem, Tomem Waitsem. Když ukončila svou operní kariéru, začala pracovat jako herečka v hamburském divadle Thalia. Zde vytvořila řadu rolí s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem. S nadšením vzpomněla na nedávnou operu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude, kde ztvárnila postavu Milady Horákové.

Na závěr přišlo lehké pobavení s dotazy diváků. „Měla jste nějaké životní lásky?“ zajímalo jednu divačku. „Moje největší láska je divadlo, já vím, že to zní hrozně,“ noblesně odpověděla paní Soňa Červená.

A vyjádřila přání, aby byly život i odcházení z něj naplněny laskavostí a soucitem. Taková byla odpověď legendární zpěvačky a herečky na dotaz diváků, jaký má recept na dlouhý život. Vezměme si z ní všichni příklad.