Důlní vozík s koňskou hlavou před radnicí šokoval odborníky. Hovoří o skandálu

Za autorstvím kovové plastiky s názvem Pocta hornictví, která od soboty stojí uprostřed kruhového objezdu před Novou radnicí, stojí čtyři kováři – Ondřej Géla, Stanislav Holík, Jan Balner a Jan Braunš. Socha je vítězným dílem z 5. ročníku Sympozia prostorových forem Ostrava 2013, které pořádá střední škola AVE ART. Několik měsíců stála před Domem kultury města Ostravy, v sobotu však byla přemístěna před radnici. Ostravskou uměleckou veřejnost ale umístění sochy vyděsilo, což jasně vyplývá z ankety deníku Ostravan.cz. Oslovených osobností jsme se ptali, jak se jim skulptura líbí a co říkají na to, že byla před radnici umístěna bez transparentní veřejné soutěže.

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie města Ostravy): Titulky, které jsem v médiích zachytil, zněly sympaticky. Pocta hornictví jako reakce na zavření dolu a blížící se sociální problém má jistý étos. Řekl jsem si: Výborně, umění se vyjadřuje k aktuální situaci v regionu a městě; umělcům není lhostejný osud ohrožených dělníků a zaměstnanců; apel na velkokapitalisty, uhlobarony a cyniky. Pochybnosti začaly, když v jednom textu zaznělo, že umělcům kdosi z technických služeb poradil, aby dílo doplnili kolejnicemi. A pak přišlo slavnostní usazování a konečně i samotná „socha“. Haj hou. Žádná politická demonstrace, žádná hesla, žádné protesty, jenom kapky šampaňského a jeden velký umělecký omyl, který nemá s proklamovaným podnětem nic společného. Zkrátka druhá velká sochařská chyba v prostoru před působivou ostravskou radnicí. Zatím mi není jasné, zda se jedná o dočasné umístění, anebo nedejbože definitivu. V prvním případě bych i přimhouřil oko, ve druhém je to skandál. Jde zjevně o umělecký smog, jehož přítomnost ve veřejném prostoru pod záminkou oprávněného rozhořčení zakrývá pravděpodobně zcela prozaičtější ambice. Jakémukoli trvalému zásahu do veřejného prostoru zkrátka musí předcházet diskuse, zvažování alternativ, a to nejen s odborníky, ale také s obyvateli, které je někdy těžké přesvědčit o radikálnějších projektech.

Radovan Lipus (režisér): Můj dojem? Překvapení. Úžas. Zděšení. Takto exponovaný reprezentativní a veřejný prostor města osazen přinejmenším problematickou plastikou bez výběrového řízení! Chápu, že mladým výtvarníkům se naplnily jejich ambice a tužby, ale skutečně mají o výtvarné podobě města rozhodovat technické služby?! Myslím, že ne. Místo tři vykřičníků tři tučné otazníky.

Milan Weber (galerista Výstavní síně Sokolská 26):  Socha, která se v sobotu objevila na rondelu před ostravskou Novou radnicí není uměleckým dílem. Má jen řemeslnou úroveň a rozhodně nepatří do takto exponovaného městského prostoru, který přímo devastuje. Vznikla v rámci Sympozií prostorových forem, které pořádá střední škola AVE ART) a jež svým názvem parazitují na věhlasných sympoziích, jež se v Ostravě uskutečnily v letech 1967 a 1969. Její namíření proti Bakalovi je nesmyslné. Měli bychom se poučit na zkušenostech např. ze Spojených států, kde každý dar pro veřejné účely i soukromé nadace prochází schvalováním komisemi. Tamní instituce si nedovolí přijetí daru, který by snižoval jejich prestiž. A to se v případě sochy s názvem Pocta hornictví bezesporu stalo.

Jan Šnéberger (sochař, pedagog Ostravské univerzity): Znám osobně autory „sochy“. Jsou to výborní řemeslníci. Ovládnutí kovářského řemesla ale nestačí na vyřešení tak složitého úkolu, jakým je umístění sochy do veřejného prostoru. Na takovém zadání se pracuje klidně několik let. Když to někdo chce zvládnout za tři týdny, jak přiznávají kováři, musí být hodně rychlý, ale v té rychlosti mu nezbude čas zamyslet se nad ideou sochy, prozkoumat proporční vztahy, formálně vyřešit spojení zvířete a technického prvku. Je toho moc. Jednoduše socha ze sympozia nemá ve veřejném prostoru co dělat. Umístit sochu na tak frekventované a reprezentativní místo bez jakékoliv soutěže, diskuze to je opravdu skvělý vánoční dárek. Děkujeme organizátorům a schvalovatelům, že jste se nám upřímně vysmáli do ksichtu.

Jiří Kudela (malíř a pedagog Ostravské univerzity): Můj názor na sochu exponovanou v místě kruhového objezdu je jednoznačně negativní. Prokešovo náměstí bohužel bylo a stále je prostorem pro lidovou regionální tvorbu s požehnáním radních. Nemám nic proti Sympoziu prostorových forem, které pořádá soukromá škola umění AVE ART, ale ze zkušenosti vím, že iniciativa ředitele Prokopa jde ruku v ruce s jeho podnikatelským záměrem. Jde o nepřímou reklamu na střední uměleckou školu. Socha měla zůstat tam, kde byla původně instalována, tedy před kulturním domem, který je již tradičně prostorem pro prezentaci sympozia. Nijak zásadně mi nevadí instalace kovových studentských výtvorů před obchodním domem KIKA. Ale předposlední počin umístění plastiky na Masarykově náměstí, mě dosti zaskočil. Je to velmi podobná situace, ovšem s ohledem na urbanistický celek Prokešova náměstí je toto už moc a nedá se to brát ani jako vtip. K problému výběrového řízení se v této situaci nebudu ani vyjadřovat. Ikarus jde vstříc Poctě hornictví a společně by se mohli odebrat někam na Landek.

Tomáš Knoflíček (kunsthistorik a pedagog Ostravské univerzity). Dle mého jde o věc natolik absurdní, že ani nedokážu být vážný, ačkoli situace si to patrně žádá. Dílo je to vpravdě výmluvné, žel pouze ve smyslu naprosté ztráty soudnosti, kterou by měl disponovat alespoň investor, když už ji nemá autor. Je to další doklad toho, že je zdejší představa o smyslu a náplni umění ve veřejném prostoru zakleta kdesi mezi 19. stoletím a postmodernou. Na druhou stranu, Pocta hornictví se vyznačuje takovou mírou provinčního patosu a toporné ilustrativnosti, že už začíná být v poněkud zvráceném smyslu vtipná. Samozřejmě, mnohem lépe by vyzněla barevnější a v plastové verzi, kdesi na dětském hřišti. Co se týče výběrového řízení, nemám nic proti osvícenému monarchovi, z radnice na zámek je to ale, zdá se, velmi daleko. Ne, teď vážně, samozřejmě, soutěž je asi v našich podmínkách jediná šance, jak se vyhnout podobným přešlapům.

Šárka Mikesková (sochařka, učitelka): Věřím, že úroveň odvedené práce odpovídá požadavkům kladeným na sympozia pořádaná středoškolskou institucí. Bravo, pane Prokope! Vaše kousky jsou vskutku ďábelské.

Martin Strakoš (kunsthistorik Národního památkového ústavu): Předvedená kreatura představuje vyobrazení hodné místní vesnické zábavy, vyobrazení lokálního trojského koně, který obsahuje vše potřebné k devalvaci Ostravy jako velkoměsta na úroveň maloměsta třetí kategorie. Je v tom patřičná míra arogance, dávka hlouposti a zároveň neschopnosti rozeznávat hodnoty od pahodnot. Je v tom zároveň značná míra výsměchu minulým generacím. Přímo proti téhle kreatuře stojí budova Nové radnice s hlavním průčelím, završeným bronzovými figurami, alegoriemi zdejších povolání, od brněnského sochaře Václava Macha. Na rohu Prokešova náměstí a ulice 30. dubna se zase nachází palác Báňské a hutní společnosti se sochami a reliéfy od Josefa Kubíčka. Stačí srovnat uvedené práce z doby první Československé republiky s herkou uprostřed kruhového objezdu, aby si vnímavý a vzdělaný člověk uvědomil, jak na tom současná Ostrava je a kdo na jaké úrovni rozhoduje o podobě města. I předzvěst socialistického realismu v podobě sochy Horník od Antonína Ivanského před bývalým palácem Severní dráhy Ferdinandovy (později OKD) z tohoto pohledu představuje vynikající sochařskou práci. Je v tom přímá úměra. Čím hloupější kreace ve veřejném prostoru, tím nižší kredit města v celostátním a celoevropském měřítku a tím větší „odborníci“ o tom rozhodují. To je zpráva, za kterou musíme autorům tohoto motokoňovozu opravdu poděkovat. Způsob osazení tohoto dílka odpovídá zdejší nízké úrovni přemýšlení o veřejném prostoru, to je stará bolest měst typu Ostravy, kde rozhodují zcela jiné aspekty než ty, které by se týkaly estetických kritérií, umění, urbanismu a architektury. Navíc se k tomu obvykle vyslovuje především technokratická většina a ta se domnívá, že když má v malíčku nějakou část techniky nebo ekonomie, rozumí automaticky celému vesmíru a má právo o celém vesmíru také rozhodovat. Tomu odpovídají samozřejmě výsledky.

Hana Puchová (malířka, pedagožka): Zdá se mi, že socha je spíše ukázkou řemeslné zručnosti, nic proti tomu, ale nic více. Nechce se mi zkoumat, jak a proč tam stojí, ale napadlo mě, že před radnicí roste sbírka bizarních soch. Třeba to bude nakonec vtipné.

Jaroslav Žila (básník, pedagog): Ta věc mne vyděsila již před kulturákem. Píšu, ta věc, protože to podle mého mínění ještě není socha. Snad skica, nedotažený nápad. Jakási uspěchaná lehkovážnost z toho čiší. A sebevědomí bez pokory. Na druhou stranu docela přesně vystihuje tu topornost zlatých časů Miroslava Mamuly, kdy hornictví jen kvetlo. Skvělý alegorický vůz na prvního máje by to byl! Nebo náborový poutač dopravního podniku. Všimněme si toho stylu! Výtvarně mi to připomíná pomníky obětem války v postsovětských zemích. Já se pořád ještě domnívám, že jde o fór. Umístit někde sochu není jenom tak, a to mluvím o soše! Věřím, že se všechno vyjasní. Jako dočasná instalace, řekněme na pár hodin, proč ne.? Ale pokud to bude jinak, nevím. Nedokážu si to představit.

Jiří Surůvka (performer, pedagog Ostravské univerzity): Už když jsem před Domem kultury města Ostravy zahlédl strašlivé kovové plastiky z kovářského sympozia soukromé střední školy AVE ART, utěšoval jsem se, že ty paskvily brzy zmizí. Mimochodem, vymažte si mě z umělecké rady, vy taškáři z AVE ARTU, pokud jste si mně tam dali, ale nikdy o žádnou radu nestáli! Nyní jsem, stejně jako každý jiný Ostravan, dostal tento koňský danajský dárek na delší dobu. Myslím, že mě stejně jako velkoburžuje Bakalu nechává zcela v klidu. Bakalu proto, že snad v Ostravě byl jen jednou, podívat se, co to tu vlastně skoupil a jinak jsou mu Ostraváci a Ostrava zcela ukradení a peníze, které tady vydělal, si v klidu užívá ve Švýcarsku. A já jsem klidný proto, že taková hromada šrotu vydrží před radnicí nanejvýš do jara. Máme zde pilné bezdomovce a za rozřezanou plastiku jistě dostanou ve výkupu šrotu pár stovek. V Berlíně uklidili podobný danajský dar jisté americké sochařky, bronzového koně svobody proskakujícího berlínskou zdí, alespoň na zapadlou výpadovku. Ale tady u nás, v našem okrese, si kýče dáme přímo pod nos.

Kamil Drabina (kunsthistorik, galerista Langova domu) Je to typická kovářská práce vhodná jako dekorace například do ZOO. Podle mne je nemyslitelné, aby instalace jakéhokoliv objektu do prostoru, navíc tak významného, proběhla bez účasti architekta a bez veřejné soutěže. Ostatně ani nedalekou sochu Františka Štorka Ikarus s ohledem na prostorové dispozice nepovažuji za šťastnou a kovářská instalace náročný prostor před radnici pouze více problematizuje.

Jaroslav Němec (malíř): Když jsem viděl u Masarykáče kýčovité plastiky andělů, myslel jsem, že nic horšího již instalovat do veřejného prostoru nelze. Ha. Lze. Nejen, že mrví tradici Sympozia prostorových forem, ale ještě mrví i veřejný prostor. Je zvykem, že o výtvarných dílech do veřejného prostoru rozhoduje veřejná výtvarná soutěž, pokud jde o dar městu, tak o umístění rozhoduje příslušná komise. Vede to k tomu, že příslušné výtvarné práce budou vhodně umístěné a budou především kvalitním příspěvkem do veřejného prostoru. V tomto konkrétním případě jde o práce, které svým vyzněním a umístěním neodpovídají významu prostoru. Jako kurátor v Kabinetu architektury se snažím šestým rokem přivážet do Ostravy témata, která mají ostravské návštěvníky poučit o architektuře, urbanismu a umění. Snažím se, aby o prostoru, ve který žijí, uvažovali. Když pak vidím obdobné doslovné mrvení veřejného prostoru kýčem, ptám se sám sebe, zda to co dělám, má smysl. Má smysl ukazovat, jak veřejný prostor a umístění soch a plastik řeší v polském Elblongu, kde Bienále prostorových forem má dlouhou tradici? Má smysl dělat přednášky, výstavy, katalogy, když představitelé města, ředitelé městských organizací a společností ale i spoluobčané na náš veřejný prostor doslova kálí?

Aleš Hudeček (malíř, pedagog) : Musím podotknout, že jsem plastiku na živo prozatím neviděl. Znám ji pouze z fotografií, které zaplnily internet. Působí na mne nekomplexním dojmem, mám z ní pocit jakéhosi slepence, kdy každý z kovářů přišel s nějakým nápadem a posléze to slepily v tuto postmoderní formu. Pokládám ji spíše za jakéhosi trojského koně městu, a to jak ve smyslu mytologickém, tak i ve smyslu škodlivého programu, který se jako špatný příklad vkusu bude nekontrolovatelně šířit městem dál a dál. Problematická je samozřejmě nejen plastika samotná, ale i její umístění. Svou formou, tím myslím nesoudobým sochařským jazykem, totiž odkazuje spíše k lidové tvořivosti a vyjímala by se tak lépe v nějakém hornickém skanzenu. Bohužel, praxe obcházení schvalování ve veřejných soutěžích se stává čím dál častěji jakousi normou. Je nezbytné, a to i za cenu, že vypsaná výtvarná soutěž nenajde svého vítěze, aby byla transparentní a aby se odborná i neodborná veřejnost mohla k těmto závažným zásahům do prostor města vyjádřit. Doma v obýváku ať si každý věší, co chce. Mají-li se Ostravané s městem ztotožnit a hromadně z něj neodcházet, nesmí je radní opomíjet. Na druhou stranu mám ale pocit, že i samotným Ostravanům je úplně jedno, kam město směřuje.