Pozvání na zámek pojmenovává nemoc dnešní doby, peníze

Přestože divadlo předkládá inscenaci v režii Petera Gábora jako „bezohlednou komedii v rytmu tanga“, nejde rozhodně jen o „pouhou“ komedii, i když komických scén, situací i replik je hojně, neméně důležitou a zásadní roli v Pozvání na zámek hraje rozměr psychologického dramatu. To se odehrává minimálně ve dvou rovinách, mezi samotnými postavami  (jednovaječná, ale povahově protikladná dvojčata Horác a Frederik, potažmo jejich protikladné partnerky) i ve věčné otázce společenské nerovnosti: bohatí verus chudí. Zaklínacím heslem a hybatelem děje jsou především majetkové vztahy, proti kterým hraje nerovnou roli čistota lásky.

Ostravské divadlo díky Pozvání na zámek po téměř čtvrtstoletí od revoluce pojmenovává základní nemoc dnešní doby: peníze. Ať je to už jejich nedostatek nebo nadměrný přebytek v těch nesprávných rukou.

Kus zaujme samotnou scénou i hereckými výkony. Jednoduchá, přitom účelná a na první pohled pojmenovávající scéna Michala Syrového hýří zrcadlovým povrchem, jenž pokrývá stěny, dveře… Je problém rozlišit, zda a kde se v místnosti skrývá zrcadlo, anebo je snad celá místnost jedním velikým špíglem. Labyrint na Petříně to sice není, ale pomocí nápadité hry se světly a reflektory či přímo sprejerskou eskapádou (herečky po sobě i po zdech malují šlehačkou) nenechá divákovu pozornost v klidu.

Scéně nechybí ani neony, a to tak zářící, že by mohla připomínat Textilii Ostravici v plné parádě z 60. let. Tento v současnosti odstrašující pomník představuje také jistý zámek a symbol moci či peněz v současnosti.

Pozvání na zámek chce ale více bavit než moralizovat, i když se tomu nevyhne a někdy je těžké uvěřit hercům, že by se skutečně chtěli vzdát svých peněz, které ovšem efektně rozhazují po celém jevišti a dokonce se jim sypou „z nebe“ na hlavu.

Stejně jako pestrobarevné kostýmy Kataríny Holkové a dynamicky citlivá hudba Davida Vrbíka jsou pastvou pro oči herecké výkony jednotlivých představitelů. Celému ansámblu vévodí Veronika Forejtová vychutnávající si démonickou a patřičně cynickou paní zámku  – na vozíčku, ale v pěkně jedovatém kostýmu.

Oproti ní kontrastuje groteskní, poblázněná poloha Anny Cónové (matka Isabely). Groteskní prvky se střídají s psychologickými a je zajímavé sledovat třeba herecký souboj dvou mladých hrdinek v podání Andrey Mohylové (Diana) a Veroniky Lazorčákové (Isabela), když se například jejich slovní rozepře zvrtne ve šlehačkovou bitvu.

Dvojrole Horáce a Frederika se skvěle zhostil Aleš Bilík. Vše budí dojem, že se režii zdařile povedlo obsadit všechny role. Svůj prostor našel i komik Jiří Sedláček, který nepříliš záživnou postavu Romainvilla obohatil řadou mikroskečů. Zvláštní pozornost si zaslouží Miroslav Rataj v roli rezervovaného sluhy Josuého, Renáta Klemensová v roli crazy vyšinuté ženy Lady Dorotey, František Večera v roli zbohatlého chudého židovského krejčíka, který neví, jak se zbavit nabytého jmění.

Když společně s Veronikou Lazorčákovou trhají bankovky, situace působí komicky, ale zároveň surrealisticky snivě. Stejně tak je rámována celá inscenace – neonově hýřívá a vzletná jako opiátový sen, který zrovna sosá někdo z vodní dýmky.

Peníze jsou fuč, sen se rozplynul, divák musí jít chtě nechtě domů. Viděl romantický příběh prošpikovaný snivě jedovatým cynismem a nic mu nebrání v tom si hru zajít vychutnat třeba někdy podruhé. Francouzské drama za to stojí.